Ráno začínám ještě za tmy, vstanu o páté. Pokud mám štěstí tak o sedmé. WC je pro mě útočiště, kde lze prožít v klidu pět minut, pokud by prcek nekřičel, že má v nose 4 kostky z lega. Ok otevírám oči, ale velmi nadšeně se netvářím. Vždyť jen teď jsem lehla jak to, že je už ráno? Zuby si neumyji, neosprchuji a hybaj dělat snídaně pro mrňouse, případně pro milého manžela. Jednoho do školky, milého odvést do práce a s třetím doma snad něco dnes i stihnu. Zavírám dveře s křečemi v břiše a řízným krokem se přemísťuji na WC. Drobeček se zatím na 5 minut zabavil sám (ty špagety, s kterými si hraje, snad stihnu uklidit). Umývám si zuby a jsem na sebe hrdá, protože kdysi mi hygiena trvala i 2 hodiny zvláště když jsem měla jít někam ven.
Dnes to už dokážu zvládnout v rekordním čase. Výsledek sice není stejný, ale efektivita má přednost před vizáží. Po příjezdu do kuchyně s hrůzou zjišťuji, že mě čeká i špinavé nádobí, neboť myčka nádobí se znovu ucpala a můj milovaný nemá pro pracovní povinnosti čas, vyhrnout si rukávy a vyčistit ji. Moje ratolest dokázala kuchyni přetvořit za pár minut na paseku. Zatímco se převlékám z pyžama, snažím se rychle vysát drobky ze včerejška, protože děti a muži neumějí jíst jako my ženy.
Kdo je zastánce Darwinovy teorie, měl by si zhodnotit, jak jedí papoušci a pouvažovat odkud druh s chromozomem Y vznikl. Vždyť ono se to vždycky samo uklidí, no ne? Znovu krmím, přebaluji, uklízím bojiště a měním ho na náš domov, v poklusu si něco zobnu. Alespoň trochu zhubnu, řeknu si. Pověsit vyprané prádlo, umýt zem. Obléknu malého a hajdy na procházku, nákup, poštu, úřad, návštěvu školy. Vyřídíme nákup, skočíme na hřiště a mezi tím s odřenýma ušima a boží pomocí a zázrakem, letím do školy, odnést můj výtvor v podobě “seminární práce”, psanou systémem v jedné ruce žehlička, druhou psát do notebooku a na noze mi visí můj potomek ve snaze kousnout mě do kolena jako tygr.
„Kolegyně, s výsledkem vaší práce spokojený vůbec nejsem a doporučuji vám danou práci přepracovat” a je vymalováno. Již nyní v duchu nadávám, ale vím, že mi ji musí někdo napsat. Šťastná, že jsem to vůbec stihla, letím domů. V jedné ruce nákup, v druhé kabelka a vřeštící dítě neboť nechce jít ještě domů. Věci a nákup hodím na chodbu, prcka třeba převléknout, přebalit, nakrmit a nějak uspat. Stokrát vyleze z postele. Vždyť proč by to mamince trochu ulehčil, aby stíhala alespoň zapnout počítat a pohlédnout si pár knih na školní zadání? Absolutně bez jakékoliv šance to vzdávám a vyhledávám stránku, kterou mi doporučila kamarádka. Ať se s tím potrápí oni, jim nevisí na krku byt jako po výbuchu, sluníčko, které nechce spát a nad hlavou nemají Damoklův meč v podobě návratu manžela a dalšího malého tornáda. No hurá, konečně mrňous usnul, ale hodiny se posouvají k návratu ,,hlavy rodiny”. Vykládám nákup a umývám toaletu, koupelnu, uvařím pro celou rodinku. Super, říkám si v duchu, alespoň navařit jsme stihli, dnes malý pospal déle.
Přichází manžel z práce i s druhým pokladem. Samozřejmě chlap je totálně nesamostatný třeba mu naložit jídlo, umýt za ním nádobí, posbírat po něm věci a vedle toho nakrmit dva hladové prcky. Ještě pro jistotu proběhnu rychle pohledem byt, aby se někde neválely špinavé hadry. Pokud bych to neudělala, podle něj neperu, neuklízím, respektive celé dny nic nedělám, jen se hraji s prckem. Uff ještě i služba na chodbě, ale snad to stihnu do tmy. Mužíček se překonává a hodinku si hraje s dětmi. Pak se jde osprchovat, vyvalí se k telce a relaxuje. Vždyť kolik se dnes on nadělal! Třetí kolo, krmíme, přebalujeme, koupeme, uspáváme. Ještě namasírovat chcíplého partnera a snad se dnes dostanu i k státnicovým otázkám.
Zdroj obrázku: commons.wikimedia.org
